Proč na výstavě říkáte, že holokaust představoval jen prolog?
Troufám si to tak říct proto, že se tehdy skutečně mluvilo i o „konečném řešení“ české otázky. Nebyl to pojem užívaný tak často jako u
takzvané židovské otázky, ale pojem to byl. Praha se měla stát centrem pro nové uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů a tento plán předpokládal na těchto územích likvidaci dalších až milionů lidí, kteří nevyhovovali budoucí koncepci.

Heydrich přichází do Prahy s několika plány a kromě toho, že zde dostává svou první politickou funkci čímž vstupuje do nejvyšších pater Říše, má v ruce veškeré řízení policie – málokdo si uvědomuje, že se mu s Himmlerem podařilo policii zcela podřídit SS. A jakmile se ocitl na úrovni vrchních župních lídrů, systémově ovládal záležitosti Říše i mimo Říši. Nastupuje do funkce v době, kdy se válka Německu
„daří“, takže se už plánuje další uspořádání a využití na okupovaných územích po vítězné válce. Tehdy se měly stát Generální gouvernement (územněsprávní jednotka, jež od října zahrnovala část původního meziválečného Polska, pozn. red.) a Protektorát Čechy a Morava součástí centrální Říše.

Rozhodně se v ní nepočítalo s žádným slovanským živlem – leda pro otrocké práce. V momentě, kdy Heydrich přijde se záměrem, aby Praha byla novým centrem pro evropský jihovýchod, posiluje svoje poradce a jejich klíčem byla rasová otázka. Když se definitivně rozhodlo, že se česká univerzita v Praze neobnoví, posiluje se v Praze univerzita německá, která za války normálně fungovala. Byla podřízena ministerstvu školství v Berlíně, avšak její výzkumné ústavy byly podřízené ministerstvu vnitra – proto také na výstavě prezentujeme Wilhelma Fricka (ministr vnitra – říšský protektor v Čechách a na Moravě, popraven v Norimberku, pozn. red.). Ten navenek působil jako právník a vypadal jako profesor ze staré školy, ale ve skutečnosti stál za vším, co souviselo s takzvanou rasovou hygienou. Jako ministr vnitra měl pod sebou i referát národního zdraví a jeho granty financovaly rasové výzkumy. Tady v Praze
Němci zase vytunelovali nadace, jež financovaly vysoké školy. Tihle velmi dobře vystudovaní kariérní vědci dělali věci, které jim nadiktovala ideologie a potřeby doby.

Potřeby doby byly významné – tihle lidé psali například podklady pro norimberské zákony, jako byl zákon na ochranu německé krve a cti (ústavní zákony Říšského sněmu, které roku 1935 legalizovaly rasovou diskriminaci na území Německa a okupovaných územích, pozn.red.) Dnes to zní jenom ideologicky, ale Němci potřebovali, aby jejich zákony měly i jakýsi odborný nebo „vědecký“ obsah. V Praze se tak najednou ocitly osobnosti, jež fungují v pavědeckém světě, postupují ovšem velice systematicky, posílí Německou Univerzitu Karlovu o obory, které neměla – otevřeli například antropologii – a založí velké vědecké ústavy. Takže dnešní Purkyňův ústav se najednou proměnil v Ústav rasové hygieny. A zbudovali také obrovskou kartotéku pro vyhodnocování rasové kvality různých území. Míšenci, kteří
byli povoláni do transportu a chtěli se mu pokusit vyhnout, mohli požádat o posudek jehož součástí bylo dotazníkové šetření, ale už také různá antropologická měření.

Existuje o ní už jen vzpomínka jednoho z poválečných studentů. Pozdější profesor fyziologie Otakar Poupa sepsal článek – až po devadesátém roce, když se vrátil z exilu – vzpomínku na návrat českých studentů do svých univerzitních budov. V rámci úklidu Purkyňova ústavu naložili kartotéku na náklaďáky a odvezli do spalovny. Nicméně pár původních kartiček se dochovalo, jsou součástí
výstavy a také napovědí, kolik úctyhodné práce se na ní vykonalo. Je pozoruhodné, z kolika nejrůznějších hledisek oni tu rasovou kvalitu zkoumali.

Když Heydrich se svým nástupem zavelí, že je potřeba udělat průzkum rasové kvality obyvatelstva, okamžitě se protektorátem rozjedou rentgenologické vozy, které pod zástěrkou prevence proti tuberkulóze přeměřují a dotazníkově zpovídají lidi, aby vyhodnotili parametry území, jež se mělo stát součástí centrální Říše – to byl protektorát a Generální gouvernement. Podobně měla být analyzována území
určená ke kolonizaci – tedy evropský východ až po Ural. Pokud jde o Čechy, výzkumů a jejich popisů existovalo několik, z šetření zhruba
vyplynulo, že 45 % místní populace náleží k severským a západním lidem a k vyrovnaným míšencům – to byli ti vyhovující. Čtyřicet procent bylo nevyrovnaných míšenců, s nimiž to ještě nebylo podle dobových dokumentů „ztracené“ a 15 % patřilo k „rasově neúnosným“ (podle publikace Řešení české otázky od Reného Novotného žilo v protektorátu 48 % poněmčitelných a 52 % neponěmčitelných rodin pozn. red). Pozoruhodné bylo, že podobně jako na konferenci ve Wannsee neřešili, jestli Židy vyhladit, nebo ne, řešili spíš technikálie typu „jak naložit s míšenci“ A něco podobného platilo i v protektorátu Oni se dobrali toho že vlastně nejnebezpečnější je míšenec – tedy ten, kdo má podíl slovanské balastní „nečisté“ krve a zároveň podíl krve vůdcovské. Tato kombinace byla určena na popravu – v archivních materiálech se uvádí „postavit ke zdi“
Z výstavy vyplyne, že příliš nevěřili ani Němcům ze Sudet.
Ano, někteří místní lídři z řad pražských Němců se tehdy domnívali, že s příchodem německých vojsk startuje jejich skvělá kariéra, ale vůbec to tak nebylo.

Úplně na počátku byl anglický vědec Francis Galon, mimochodem bratranec Charlese Darwina. Ten definoval základy nauky zvané eugenika, což ve své době vypadalo jako velký objev lidstva. Spousta lidí tehdy umírala
na nemoci z bídy a genetici definovali dědičné choroby – v té době nevyléčitelné. Eugenika rozpracovala teorii, jak zabránit špatným genetickým proudům a tak postupně zlepšit lidský rod. Málokoho ovšem napadlo, jak snadno je to zneužitelné.

To, že eugenika prodělala velký vývoj v Německu, má svou logiku, protože Německo bylo až do nástupu Hitlera v biologických oborech na vysoké úrovni. Už na počátku 20. století, kdy se konaly první eugenické kongresy, dochází k tomu, že Němci se vymezí a prohlásí, že lidskou rasu nelze hodnotit stejným způsobem v Německu
jako v Africe. Tenhle selektivní směr se dál vyhraňoval. Bohužel ve chvíli, kdy má Adolf Hitler jít po pokusu o státní převrat z roku 1923 do vězení, potká se s profesorem Fritzem Lenzem, který představoval druhou generaci rasových hygieniků. Ten Hitlerovi daruje svou učebnici o rasové hygieně a Hitler z ní cituje, když dává
dohromady Mein Kampf.

Bylo to součástí projektu takzvaných budoucích říšských měst, na rozvoj zhruba dvaceti dohlížel Adolf Hitler sám Hamburk měl být městem obchodu, Praha se měla stát říšským městem vědy, protože Univerzitu Karlovu hodnotili Němci jako nejstarší německou univerzitu. Hned po okupaci začali přestavovat Karolinum. Vzniká také projekt nového univerzitního kampusu zabořeného do Petřína,
jenž měl sloužit Německé Univerzitě Karlově i technice. Město bylo po návštěvě architekta Speera projektováno k mnoha proměnám, jimž měla podlehnout podstatná část centra i Starého Města. V té době také vzniká projekt magistrály, kterou úplně ve stejné stopě vybudoval až socialismus.

Tak jako konečné řešení židovské otázky oscilovalo mezi vyvezením na Madagaskar a vysušením Pripjaťských bažin (oblast u řeky Pripjať, dnešní Bělorusko a Ukrajina, pozn. red.), těch koncepcí byla celá řada. To, že zvolili plynové komory, bylo dané určitou fází vývoje mimochodem vývoje návazného na program Euthanasie. Při zabíjení mentálně postižených pacientů se používaly metody hromadných vražd. Původní komory byly malé, ale o to hrůznější, že byly umístěny ve zdravotnických ústavech. Například v psychiatrickém ústavu na zámku v rakouském Hartheimu. nedaleko hranice, tam komoru vytvořili ze sklepení a mrtvé zaorali do okolních
polí.

Ne, to ještě likvidovali lidi motorovými plyny, ale právě přišli na to, že je to moc složité a nedá se to provozovat ve velkém a tak hledali účinnější plyn, který se mimochodem vyráběl i v kolínské Draslovce – původně na hubení hmyzu. Logistika byla nicméně tak dokonalá, že kdyby se rozhodli, že „vyčistí“ protektorát, nedělejme si iluze, že by to nezvládli. S židovským obyvatelstvem měli jasno a o slovanském obyvatelstvu přemýšleli, jak ho využít a většinou se mluvilo o otrockých pracích a germanizaci.

Kromě samotné lebky se zkoumaly třeba nosy a uši. Parametry se dohledat dají a hodnoty méněcenných šly vlastně ruku v ruce s hlediskem s kritérii „dokonalosti“. Zřejmé jsou například i v tom, jak se měnila kritéria pro výběr do SS. Když do řad elitních jednotek vybírali na začátku těch kvalitativních parametrů měli asi 30,
ale potom na konci války už asi 120! A hodně z těchto parametrů bylo definovaných právě v Praze. Měření nespočívalo pouze v tom, že někoho měřili a někomu přeměřovali rentgenové snímky. Vždyť například sociální psycholog Rudolf Hippius (1905–1945, estonsko–německý profesor na Katedře sociální a národní psychologie na Univerzitě Karlově v Praze, pozn. red.) prováděl spoustu až
čtyřhodinových psychologických vyšetření. Také byly formuláře pro sestavování rodových původů.

To je další šílenost, jíž se člověku těžko chce uvěřit. Oni připravili dokonce i metodiku, která se týkala rasové kriminality. Před 80 lety došlo k tomu, čemu se v původním německém kontextu říkalo atentát – my dnes správně hovoříme o útoku na Hendricha, protože šlo o vojenskou akci (Operace Antropoid, pozn. red.) Těm československým vojákům, kteří padli v Resslově ulici, uřízli hlavy k dalšímu
výzkumu! A ty hlavy se dodnes hledají. Také říšský vůdce SS Heinrich Himmler hned na Heydrichově pohřbu veřejně prohlásil, že šlo o zločin spáchaný z mindráku rasové méněcennosti – takhle to definoval. Oni Operaci Anthropoid odmítli přijmout jako vojenský akt a hledali, jak to nazvat v parametrech rasové kriminality. Když v Polsku třeba došlo k popravě většího množství členů odboje, pražská
centra si vyžádala jejich lebky a vypreparovali je kvůli dalšímu výzkumu! Z toho opravdu zůstává normálnímu člověku rozum stát. My tady třeba vystavujeme diapozitivy, jež zde zanechal B. K. Schulz. Byl po dvacet let redaktorem nesmírně čteného časopisu Volk und Rasse (Lid a rasa, pozn. red.), periodika ovlivňujícího odborníky a veřejnost odborně i ideově. V Praze se stal ředitelem Ústavu rasové
biologie DUK (Německá Univerzita Karlova, pozn. red.) a postupně s dalším týmem specialistů zavedl rasové minimum – čtyřsemestrální předmět pro všechny studenty, právníky i matematiky. Všichni museli získat nějaké základy rasové vědy, jež odpovídají základům eugeniky. Tohle byl základní proces, který se odvíjel od sterilizačních zákonů k osvětě programů eutanazie, jež zabily 200 tisíc mentálně
postižených.

K tomu docházelo ještě před samotnou válkou, ne?

Ono se s tím před válkou začalo a zastavilo se to, až když proti tomu protestovala německá katolická církev. Program ovšem pokračoval i do Sudet, kde byly zabíjeny v ústavech pro mentálně postižené děti. My to můžeme považovat za kriminální činy, ale oni za očištění světa. Snaha definovat genetickou návaznost jednotlivce není pro Němce ostatně nic originálního, antropometrická měření tehdy dělaly
různé vyspělé státy. Německá biologie byla ovšem na vysoké úrovni a utrpěla teprve s nástupem Hitlera, který okamžitě árizuje. Tehdy z německých univerzit najednou zmizí spousta Židů, ale i těch, kdo s nimi sympatizují Řadu genetických expertů pak koupili Američané – to v pozdějších letech poznáte na množství publikací i udělených Nobelových cen. Mnohé z těch geneticky neléčitelných zátěží, jimiž
tehdy eugenici argumentovali pro eutanazii, se dneska dají léčit.

Hitler sám si to vysvětloval poměrně snadno – podle svého názoru patřil k národu ze severu, kde lidé dokázali čelit krutosti přírody a stali
se z nich ti nejudatnější – čili oni věřili v dlouhodobou kultivaci. Oni si to zdůvodnit uměli, navíc měli v rámci své dokonalé rasy několik
přijatelných řad, takže všichni nemuseli být čistě nordickými typy.

Rasové statistiky měly více využití. Kromě hodnocení těch dokonalých pro SS či „balastních“ určených k likvidaci se také s jejich pomocí řešil potenciál využitelnosti různých území. To už byla statistika na úrovni čtení krajiny. V Karolinu vystavujeme ukázky z mapového souboru, dochovaného v Archivu prezidenta republiky, který analyzuje národohospodářsky využitelnost území mezi Varšavou a
Moskvou. Zde objevíme dobře graficky zpracovanou dopravní infrastrukturu jazykové oblasti, národnostní převládající náboženství v té které oblasti nebo třeba také počet prasat a koní na jednotlivce. Soubor je z roku 1942, čili každý pohyb po okupovaných územích byl velmi záhy vyhodnocován vzhledem k využitelnosti prostředí.

Oni totiž vůbec nepochybovali, že zavedou na okupovaných územích nový pořádek svým systémem. Za německým vojákem měla postupovat armáda osídlovačů, pro něž byla připravena tzv. říšská pracovní služba RAD. S nimi plánovali nově zúrodnit rozsáhlé území až po Ural. Tyto čety můžou dnes v dobových žurnálech působit komicky, když pochodují v šiku s lopatami, ale byly jich tři miliony.
Zavedením této polovojensky řízené pracovní služby Hitlerovo Německo zpočátku částečně řešilo nezaměstnanost, ale také vlastní rozvoj. RAD odvodňovaly pole, stavěly dálnice i obytné komplexy. Symbolicky bylo řečeno „Tady na severu Německa si vyzkoušíte, jak se dají vysušit bažiny, ale pak půjdete za německým vojákem Polskem a budete takhle zúrodňovati nová území“. A oni si připadali jako
něco víc než dělníci, protože jim bylo dáno vyšší poslání.

Tyto čety se účastnily také stranických sjezdů v Norimberku a byly součástí tradiční choreografie. K jejich ideologii přispěla také nacistická doktrína známá pod heslem Krev a půda (Blut und Boden, pozn. red.). Pro ně byla i německá práce něco skoro až mystického.S vývojem války se ta ideologie vrátila k Darwinově teorii o právu vitálnějšího – silnějšího – druhu na území. Přizpůsobili ji nacistickým
potřebám tak, že vyšší rasa má přece nárok na jakékoliv teritorium. Tímhle si legalizovali jakoukoliv válku a anexi jakéhokoliv území. I proto se Adolf Eichmann (jeden z hlavních organizátorů holocaustu, pozn. red.), po válce u soudu neustále bránil tím, že byl jen logistik a fungoval na základě zákonů své země v době vlády národního socialismu. Tohle mi připadá děsivé, obzvlášť když si uvědomíme, kolik lidí i dnes takhle funguje jen v rámci zákonů. A v momentě, kdy se jim z toho fungování ztratí etika a jdou po kariéře, pak už vůbec nehraje
roli, jestli jde o primitiva, nebo vysoce vzdělaného člověka.

A jak to osídlení východu „správnými Němci“ postupovalo?
Vypadá to jako sci–fi, ale ono to sci–fi nebylo. Třeba na území Polska repatriace zahraničních Němců skutečně probíhala. Německé rodiny měly jako investiční pobídku možnost získat majetek dvou až tří rodin polských. U nás v menší míře ve středních Čechách probíhalo osidlování také (na podzim 1942 se začalo vystěhovávat obyvatelstvo z 60 obcí v oblasti Sedlčany, Benešov, Nevyklov, aby si
tu mohly jednotky SS zřídit cvičiště, střelnici a vojenské školy, pozn. red.). Nebýt holocaustu, což byl reálně probíhající program, mohli bychom se dnes domnívat, že to byla jen nějaká smyšlenka a že se v Praze jen usadila parta dobře placených šílenců. Jenže oni ze svého hlediska plánovali reálný svět. A holokaust ukazuje, že Němci byli velkých logistických úkonů schopni. Po Heydrichově smrti se
okamžitě zakládá Nadace Reinharda Hendricha, jež už představovala víceoborový systém, který vedle sebe staví rasového hygienika, rasového biologa, rasového právníka, statistika a národohospodáře. Než však začala aktivně pracovat, válka na východě se obrátila.

Na výstavě mě zaujal Heydrichův pracovní diář, který dokazuje jeho výkonnost.
Ten diář je velká zásluha našeho historického poradce Michala Šimůnka, který ho jako výtečný archivní vyhledávač a brilantní němčinář
dokázal rekonstruovat z Heydrichových depeší, archiválií i knih, jež zmiňovaly jeho pracovní program. Diář boří poněkud zjednodušující obraz Heydricha – fanatika a Hitlerova miláčka. Byl velký logistik, měl výkonný tým a především byl workholik. Díky své dvojroli – politickému a policejnímu angažmá ve složkách SS – měl moc svolat k úkolu patřičné osoby. Tahle výkonnost z něj v časové ose 10
měsíců, které výstava sleduje, dělá démonickou postavu postavenou ovšem na reálných základech.

Samotný Generalplan Ost na osídlení východu, o kterém v expozici mluvíme, se nedochoval, protože ho zničili, nicméně rekonstruuje se na základě svědectví a odkazů a zápisů z porad. Zase je neuvěřitelné, že si někdo takhle gigantické území plánoval nejen osídlit, ale dlouhodobě na mnoho generací i ubránit. Plánovali dokonce spustit nárazníkové území od Švédska po Itálii, jež mělo být široké 30 až 50
kilometrů a měla v něm žít ta nejvyšší kvalita obyvatel schopná vysoké reprodukce a branné povinnosti, aby se mohla bránit nájezdům z východu. O tom také existují různé zmínky – celé rodiny tam měly být připravené přejít do obranné role. A pokud jde o samotný val ve výstavní smyčce, je to taková licence navazující na můj dokumentární film Eugéniové. Připravit tuhle výstavu s Památníkem ticha v krátké
době jsem si do velké míry troufl kvůli tomu, že jsem o eugenice a zneužité modernitě nacistickou rasovou politikou už v roce 2013 natočil tento film. Strávil jsem pro něj – opět spolu s historikem Michalem Šimůnkem – v archivech pět let.

Jsem režisér, ne biolog, ale komerční tlak si v určitých dimenzích troufnu stavět na úroveň ideologie. Obklopuje nás dynamika peněz a dvacet let po pádu totality nám vládli ekonomové, kteří tvrdili, že trvale udržitelný rozvoj v ekonomice je nezbytná věc. Osobně s to nemyslím – samozřejmě nechci, aby moje děti žily v bídě, ale v jistém smyslu se dneska svět dostává do patologické situace. Jako
člověk, jenž řeší hlavně povrchní veřejnou komunikaci, proto kladu i touto výstavou otázku, jestli jsme jako lidi vůbec poučitelní. … Nebylo to snadné, ale měli jsme čas na rozmyšlenou a otázka je, zda jsme se z něho poučili. Osobně jsem zvědav, kolik politiků napadne zamyslet se nad tím, že možná není tak velký pohyb mezi kontinenty v budoucnu potřeba a zda je opravdu pro ekonomický rozvoj tím pravým akcelerátorem. Nevím, proč třeba musím jet přes půl planety kvůli
tomu, abych nakoupil ve stejném obchodu, jako mám doma na náměstí a přitom během takového víkendového zájezdu nepochopím nic o tom, jak tam ti lidé žijí. Lidstvo trochu svůj pohyb předimenzovalo nad svoje vlastní chápání. A pokud se ani z toho covidového signálu lidi nepoučí, pak už jsou možná nepoučitelní.

Před deseti lety jsme založili neziskovku, která vznikla hlavně proto, že Praha nemá aktivní památník holocaustu. Ve světě se k podobným místům paměti váže silná vzdělávací platforma, jež přibližuje historické paralely. K téhle probíhající výstavě například zajišťujeme veřejné diskuse v kontextu s probíhající válkou na Ukrajině. Putinovo Rusko používá podobný dogmatismus a propaganda
hovoří o novém uspořádání jihovýchodní Evropy, což je časté Putinovo téma. U jiné výstavy v minulosti jsme nabídli dialog o paralelách předvolební propagandy, akcentovaný s probíhajícími kampaněmi a manipulacemi v mediálním prostoru.

Většinou to má podobu diskusního pořadu na místě paměti, který je streamovaný (online přenášený, pozn. red) rádiem nebo televizí. Nejčastěji pak do naší nádražní haly přijdou o silném tématu debatovat čtyři hosté moderátor a dobře připravení studenti středních škol. Tenhle osvědčený formát jsme nazvali Vysílání stanice Bubny. Odkazuje na nádraží Praha–Bubny, odkud odjížděly české židovské
transporty. Přes toto místo opustilo Prahu na 50 tisíc lidí a jenom 10 procent z nich se vrátilo. To je samo o sobě strašné, a pokud by se tam založil tradiční konzervativní památník, mohl by se tam postavit pomník a jednou za rok položit věnec. To však není poslání novodobých míst paměti. Jsme v době, kdy se lámou generace, za chvilku tu nebude nikdo, kdo válku osobně zažil, a my potřebujeme
hledat nový jazyk a mladé generaci nabídnout nějaký prožitek a osobní konfrontaci.

Jak?
Třeba jednou za rok ve výroční den prvního transportu pořádáme Bubnování pro Bubny – tedy skupinové rušení ticha mlčící většiny a pasivního přihlížení událostem, jež se neměly stát. Proto také jsou naše výstavy multimediální – tedy prožitkové – a proto například jsem už před lety spolupracoval na muzeu v Lidicích. Tam vstoupíte do betonového labyrintu a ocitnete se uprostřed děje. Takže doufám, že
za dva až tři roky bude nádraží Bubny přestavěné na novodobou galerii, kde bude stálá expozice a také tam připravíme velký prostor pro
sezónní a putovní expozice. Takové instituce potřebují mít svou dynamiku, abyste – když do nich přijdete dvakrát za rok – tam vždy objevil něco nového. Podobně jako je to v naší partnerské galerii DOX, v níž se jednou dozvíte o totalitě popisované Georgem Orwellem (britský spisovatel a kritik totalitarismu, autor románu 1984. pozn. red.) a jindy o čínském disidentovi. Tohle jsou témata, která by jednou
náš Památník ticha měl řešit v historickém kontextu příběhů místa.